Srdcaři českých hor. Kdo jsou lidé v pozadí zimních radovánek?

Známe jejich práci, nikoli tváře. A přitom právě díky nim si užíváme ty nejlepší zimní lyžovačky. Magazín Víkend zkoumal, kdo jsou lidé v pozadí sněhových radovánek.
Usadíme se do křesel obýváků a z večerních zpráv nás bude zajímat jediná. Ta o počasí. Ta, která nám prozradí, kdy začne zima. Už brzy to přijde. Budeme první na laně, natěšení na pořádnou jízdu po ranním manšestru.

Budeme v Krkonoších. V Jizerských horách, na Šumavě, v Krušných horách, na Dolní Moravě. Budeme všude, kde mají kopce a to bílé nadělení. Budeme na vrcholu blaha, v hlavě se vyplaví endorfiny a zapomeneme na všechny starosti světa.

A přesně v tu chvíli bychom se měli ze snění probrat. Vrátit se do reality, začít zlehka, opatrně. V tu chvíli bychom taky mohli poděkovat těm, kteří pro nás zimní radovánky připravili. Rolbaři, záchranáři či majitelé horských středisek. Ti všichni na tom pracují dnes a denně.

Hory jsou pro ně srdcovkou.

Horský záchranář
Nemohu říct, že bych Vítězslava Kallera viděl rád kdykoli. Není v tom, prosím, nic neslušného a nezdvořilého. Má se to tak: Vítězslav Kaller je horský záchranář, dokonce náčelník. A tak by naše nečekané setkání taky mohlo znamenat průšvih.

Zraněné koleno, to je asi nejčastější úraz poslední doby. Všichni si myslí, že po ročním sezení u počítače mohou rovnou brousit sjezdovku. Nemají kondici, vazy jsou povolené, a už vyjíždíme,“ říká s jistou naléhavostí.

2020-11-24_081336Ano, je dobré se před zimou trochu rozcvičit. Protáhnout atrofované svalstvo, dostat se před sportovními výkony do kondice. Stačí aspoň trochu, nemusí to být 15 kilometrů v divokém terénu Jeseníků, které každoročně zdolávají v rámci fyzických testů tamní horští záchranáři. Jak je to těžké? Extrémně těžké. Jako by nestačila vzdálenost, přidává se k ní ještě značné převýšení.

Poctivý manšestr. Každý den sednou do kabiny rolby, každý den vyhladí rozbité…
Poctivý manšestr. Každý den sednou do kabiny rolby, každý den vyhladí rozbité sjezdovky. A každý den Aleš Sekyra a jeho kolegové trnou, aby ocelovým lanem nezranili nezodpovědné noční lyžaře či turisty.

I Kaller musí tradiční běh absolvovat, ani náčelník se mu nevyhne. Nevěřím, že by s ním měl problém, tenhle chlap na horách vyrostl, a kdykoli se jim snažil vzdálit, stáhly si ho zase zpátky. „Je to životní láska,“ říká nadšeně.

Povídá se s ním moc hezky, protože o své práci hovoří s velkým zaujetím a nemenším respektem. „Pro mě je působení u Horské služby tak trochu splněným snem,“ odtuší upřímně. Dneska je váženým profesionálem, ale nejdřív si musel své postavení zasloužit.

Byla to přirozená cesta. Kaller si na horách zkusil leccos, pomáhal u vleků i na chatách a boudách. Jelikož byl také zdatný sportovec a lezec, cesta k záchranářům byla přirozená. Od dětství byli jeho vzorem. Začal jako dobrovolník, teprve po čase se mu tahle práce stala zaměstnáním.

„Je to dlouhý proces a je pravda, že bez nadšení pro věc by ho asi absolvovat nešlo,“ usměje se, protože on nadšení měl a má stále. „Každý rok musíme splnit testy, každý rok připravujeme a absolvujeme přednášky. Na zimu je třeba se nachystat.“

Jeho muži například projdou všechny cesty vyznačené tyčemi, ty polámané a zničené nahradí. Péče se dostane i technice, kola se vymění za sněžné pásy. Už brzy začne stav absolutní pohotovosti, ačkoli ten snad ani nepřestává. Už dávno neplatí, že je léto pro záchranáře odpočinkové.

Jenže zima je zima a během ní může být každá minuta drahá. I obyčejný výlet se spolu s počasím lehce změní v boj o to nejcennější a nejobyčejnější, co máme. V boj o život.

„Největší problém vždycky byl a vždycky bude přecenění vlastních sil. Hřebenová túra v létě není stejná jako hřebenová túra v zimě,“ varuje zkušený horal. „Základem je vzít s sebou nabitý mobilní telefon a ještě lépe v něm mít nainstalovanou aplikaci Záchranka. Díky tomu můžeme ztracené lidi najít a rychle jim poskytnout pomoc.“

I on zažil noční pátrací akce, kdy se postupuje rojnicí a hledá se pohřešovaná osoba na obrovském území. Jehla v kupce sena, sněhové vánici a vichřici. Ne, tohle bohužel často nedopadalo dobře pro zachraňovaného ani pro zachránce.

Pro jistotu – telefonní číslo na Horskou službu je 1210.

Horský pán
Fungovat bude i v Krušných horách. V horách, které byly v letech minulých často opravdu krušné. Však ty osudy znáte, odsuny ze Sudet, krajina zničená těžkým průmyslem, vylidněné vesnice a často i ulice měst.

Někde vzadu v české hlavě tenhle stereotyp pořád existuje, někde v představách máme nejdelší české pohoří spojené s hřebeny pokrytými pahýly stromů a s ekologickou katastrofou. Je dobré si tuhle představu rozbít a (nejen) ke Klínovci vyrazit.

Jak je tady krásně! Třeba podzimní procházka do zaniklé a dnes kulturou znovu obživlé vesnice Königsmühle v sobě kombinuje všechnu přírodní krásu příhraničí i ono tajemno, které se kolem rozprostírá jako pověstná mlha – závoj zdejší patronky, tajemné Marzebilly.

Zároveň je na zdejší nejvyšší hoře jedno z nejdynamičtěji rostoucích tuzemských lyžařských středisek. Při setkání s Petrem Zemanem rychle zjistíte, proč to tak je. I tenhle rodák z Tábora je totiž do hor a lyžování blázen v nejlepším slova smyslu.

LUH877357_P201802220420801„Po revoluci jsme získali původní areál na Klínovci, tehdy jsme byli čtyři společníci,“ vzpomíná. „Před deseti lety jsme zůstali jen dva a rozhodli se do toho opřít a středisko zmodernizovat,“ mluví o momentu, který byl bodem zlomu.

Vyrostla lanovka s typickou oranžovou bublinou, v té době nejmodernější v Česku, a na Klínovec se začalo jezdit za lyžovačkou čím dál častěji. „Každý rok něco přidáme, něco vybudujeme, k první lanovce přibyly čtyři další. Celkové investice už budou osm set milionů a všechny zisky jdou zpátky do dalších vylepšení,“ říká Zeman hrdě. Ne namyšleně, nýbrž po otcovsku hrdě, z jeho hlasu je cítit, jak mu na projektu záleží.

Vzpomíná, kterak zpočátku každý den nervózně sledoval předpověď počasí na další hodiny a týdny. Co když nebude sněžit? Co když nenapadne a celý podnik se propadne kvůli rozmarům počasí do ekonomické propasti?

Bylo to psychicky docela náročné,“ směje se. „Teď už se nehroutím. Věřím, že děláme svou práci dobře a nějak se nám to vrátí. Klidu pomáhá i systém umělého zasněžování, který už je poměrně spolehlivý.“

I kvůli němu buduje a bude budovat nové retenční nádrže, které by měly pomáhat zadržovat vodu ve svazích a následně by z nich mohla být během zimy odčerpávána na provoz sněžných děl. Nejen rolby, lanovky a zázemí pro lyžaře patří k tomuto byznysu.

Kam se může Klínovec v budoucnu posunout? Plánů jsou spousty, Zeman hledá inspiraci v tuzemsku i v zahraničí. Lyžáky nazouval na sjezdovkách ve Francii, rád vyrazí do Rakouska i dalších destinací, kde svou oblíbenou kratochvíli může provozovat.

„Musíme se zaměřit na vybudování zázemí, musíme nabídnout dobré restaurace a dát práci místním. Když budeme fungovat my, budou v Jáchymově i Loučné vznikat hezké podniky, lidi se budou vracet,“ doufá.

2020-11-24_081410„Nikdy tady nebudeme mít kopce jako v Alpách, ale v dostupnosti služeb můžeme být naopak lepší. I díky lidem, kteří pro nás pracují, jejich zápal je úžasný. Jsem rád, že v Česku funguje mezi skiareály dobrá atmosféra, umíme si pomoci a navzájem i poradit,“ pochvaluje si Zeman.

O středisku hovoří s nefalšovanou láskou, ačkoli se jeho pracovní čas dělí i mezi jiné podniky, v Krušných horách leží ten srdcový. Ví, že ho buduje pro budoucnost, že rozvoj celé oblasti bude postupný. Je trpělivý.

Zároveň chápe, že ne každý obyvatel severu sdílí pro rozvoj turistického ruchu stejné nadšení. Jsou lidé, kterým izolace Krušných hor vyhovuje, potkávat v nich další běžkaře či cyklisty netouží. Chtějí, aby kopce zůstaly takové, jaké je příroda stvořila, a cokoli navíc je špatně.

„Rozumím tomu pohledu, pokud to je možné, snažím se o diskusi. Na druhou stranu my potřebujeme i letní sezonu, nemůžeme očekávat, že budou v Jáchymově či v Loučné otevřené hezké penziony jen tři měsíce v zimě. Pokud má zdejší turismus fungovat a má lidem přinést práci, musíme nějaká lákadla nabízet celoročně.“

Horský strojník
Na Šumavě, konkrétně na Špičáku, se Aleš Sekyra pustí po sjezdovce směrem nahoru. V kabině stroje, který váží 11 tun a navázaný na laně od večera do noci upravuje sjezdovky, aby na nich ráno byl onen vytoužený manšestr.

Buďte si jistí, že tam bude! Tenhle chlap je toho solidní zárukou: „Původně jsem si sem šel na zimu odpočinout od práce v Německu, chtěl jsem tomu dát měsíc. Byla to sezona 2002/2003. Pěkně se mi ten měsíc prodloužil.“

Začínal obsluhou sněžných děl, podílel se na opravách techniky a vypomáhal na vleku. Už devět let sedí v kabině rolby, a to je práce pro každého lyžaře tak trochu magická. Magická skutečně je, protože aby byla odvedena správně, musíte vidět i ve tmě.

„I po těch devíti letech se učím, ale nějakou znalost našich kopců už mám. A právě ta znalost prostředí je nejdůležitější, musíte mít svoje body, kterých se držíte, podle kterých se na členitém Špičáku orientujete i v noci, mlze a vánici,“ říká Sekyra.

„První dva roky sedíte v kabině a neustále se vyptáváte. Každá noc, každý týden je znát a zkušenosti nezískáte žádnou zkratkou. Máme zodpovědnost, nerovnost na sjezdovce může lyžaře rozhodit a stát ho zdraví,“ připomíná.

Rolby startují každý den po vypnutí vleků, patnáct minut před pátou začnou jejich frézy pracovat, zastaví se až dlouho po půlnoci a ani tehdy není vždy hotovo. Pokud napadne nový sníh, v pět ráno se jde do akce znovu.

Největším strašákem rolbařů nejsou bezesné noci a dlouhé, vyčerpávající šichty. Největším strašákem jsou pro ně nezodpovědní lidé. Nočními procházkami po sjezdovce či jejím sjížděním po večerní túře na skialpových lyžích vynášejí rozsudek sami nad sebou.

Kvůli efektivitě práce se rolby silnými navijáky navazují na kotvicí body ocelovým lanem. Lanem, které měří stovky metrů a ne vždy je vidět. Lanem, které může kdykoli po změně směru jízdy vystřelit ze sněhu do vzduchu a rozpárat cokoli, co mu překáží v rozletu.

„Bohužel, je to gilotina. Nemám šanci vidět, co se děje nahoře na sjezdovce, když pracuji na jejím úpatí. Můžu se tam vrátit až po hodinách a trnu, co u kotvicího bodu uvidím. Zkušenost s tím, že se někdo zranil, už máme bohužel každý a je jen otázkou štěstí, že to jsou většinou zlomené kotníky a nic závažnějšího.“

„Když se něco stane a proletí to zprávami, pár dní je klid. Jenže lidem otrne a brzy vyrazí znovu. Říkají, že přece vědí, kde se pohybujeme. Nevědí nic. Víte, tohle mě vážně štve. Slušně řečeno.“

Není co dodat. Snad jen to, že i Sekyra se na přicházející zimu tuze těší, během léta v areálu pracuje na různých strojích, ale rolba zůstává něčím výjimečným. Až začne sezona, bude mu stačit pár jízd, aby získal zpět jistotu a mohl ji předávat dalším zájemcům o trochu romantickou, ale také hodně drsnou šichtu.

I on si svůj kopec rád sjede, vychutná si, že bude upravený.

Autor: Jakub Hlaváč, Magazín Víkend DNES

Zdroj: https://www.idnes.cz/cestovani/po-cesku/


Hornický region Krušnohoří je zapsaný na seznamu UNESCO. Patří do něj i cínový důl Mauritius

Už více než rok je hornická krajina v Krušných horách zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO. Součástí regionu je i Hornická kulturní krajina Abertamy-Boží Dar-Horní Blatná na Karlovarsku, kde se nachází největší cínový důl u nás jménem Mauritius s prohlídkovou štolou Kryštof.

Krušnohoří na české i německé straně hranice má několikasetletou hornickou historii. Proto platí za technologické a vědecké centrum, odkud se různé inovace a vynálezy šířily do dalších hornických regionů po celém světě.

Na české straně Krušných hor byly zapsány hornické památky v pěti oblastech: Hornická kulturní krajina Jáchymov, Hornická kulturní krajina Abertamy-Boží Dar-Horní Blatná, Hornická kulturní krajina Krupka, vrch Mědník a Rudá věž smrti u Ostrova.

Cínový důl Mauritius, který je veřejnosti přístupný od roku 2015, se nachází v lokalitě Abertamy-Boží Dar-Horní Blatná. Návštěvníci si jej mohou prohlédnout od května do září. Po zbytek roku je uzavřen kvůli kolonii netopýrů, která tu pravidelně zimuje. Důl Mauritius je největším zimovištěm netopýrů v České republice.
montanregion mauritius michal urban
Na prohlídku dolu, respektive jedné ze štol, se můžete po předchozí rezervaci vypravit s průvodcem. Před vstupem do štoly Kryštof budete vybaveni ochrannou helmou, holinami, svítilnou a nepromokavým pláštěm. Prohlídková trasa má přibližně 200 metrů. Na jejím konci uvidíte ojedinělou Velkou komoru, kde se těžil cín již od 16. století po dobu asi dvě stě let.

V průběhu prohlídky se seznámíte se třemi způsoby těžby, které se tu používaly. Od prvotní ražby chodeb pomocí želízka a mlátku, přes odlamování horniny metodou sázení ohněm až po ražbu za použití střelného prachu. Každá z těchto metod byla ve své době považována za efektivní a na horninách zanechala nesmazatelné stopy.

Autor: Jana Strejčková
Zdroj: https://region.rozhlas.cz/



Přebuz: Oprava mostku přes Rolavu je zatím v nedohlednu

2020-05-05_162344Rekonstrukce mostku přes Rolavu u Přebuze, zborceného loni na jaře, je zatím v nedohlednu. Cyklisté, projíždějící po trase č. 2000, i pěší, tak i v nadcházející letní sezóně budou odkázáni na lávku, opravenou svépomocí na jaře 2019. Město Přebuz, které je vlastníkem navazující komunikace, požádalo sice koncem loňského roku Karlovarský kraj o dotaci na pořízení projektové dokumentace na stavbu mostku nového, příspěvek ale doposud schválen nebyl. Z vlastního skromného rozpočtu není město schopné tyto náklady pokrýt. Nezbývá než věřit, že i přes aktuální složitou situaci se prostředky na zpracování projektu i jeho realizaci v dohledné době najdou a že provizorní lávka zatím vydrží.




Lyžařské trasy 23./24.12.2018

V předchozích dnech se stav lyžařských tras, včetně těch ve vyšších polohách, následkem oteplení a vydatného deště výrazně zhoršil. Noční sněžení by mělo situaci alespoň částečně spravit. Pokud to aktuální sněhové podmínky umožní, proběhne v pondělí ráno úprava Ježíškovy cesty.
Pohodové svátky!