Krušnohorské doly Johannes a Mauritius jsou nejen evropskou raritou, v horku příjemně zchladí Krušné hory jsou z české a saské strany provrtány stovkami kilometrů podzemních štol. Cín, stříbro, měď, olovo, železná ruda, smolinec, vizmut, je to dlouhý výčet kovů, které hory ukrývají. Část byla vytěžena v podmínkách nelidských, opravdu krušných. Němci jim říkají Erzgebirge – Rudohoří.

Důl Johannes 

Foto: Infocentrum Boží Dar

Těžilo se od středověku po novodobé uranové továrny na smrt po druhé světové válce.

Některé objekty na obou stranách hranice jsou přístupné, nás zajímají dvě horní díla v oblasti Božího Daru. Rudohoří je asi výstižnější jméno, i když vychází ze staročeského slova krušec označující rudný kámen.

V češtině se části Krušných hor říkalo ve 12. století Vyšehory, Kosmas je nazýval Les. Těžit se prý ale začalo na Loketsku, kam přišli horníci z Cornwallu těžit cín. Posléze ale našli i ložiska v Krušnohoří. Prvotní bylo rýžování v náplavech potoků, po vyčerpání se přistoupilo k hlubinné těžbě, to na Nejdecku, Božídarsku, u Perninku, Abertam, a Horní Blatné, zde leží proslulé Vlčí jámy. Poté začala těžba u Měděnce, Krupky, Jáchymova, Cínovce. Poté se již kutalo po celých horách.

Zlatý kopec s unikatním Johannesem
Lesní asfaltka nás zavede na severozápad od Božího Daru do hlubokého lesa karnového revíru Zlatého kopce, dříve nazývaného Kaff. Po trochu strmějším výstupu v gumákách, rukavicích, nepromokavém plášti, a helmě s čelovkou vcházíme po 300 metrech před železná vrata prohlídkové štoly Johannes.

Dovnitř se vchází boční šachtou, úzkou, ale celkem vysokou, voda tudy odtékala z díla ven. Průvodce poutavě popisuje historii těžby, ukazuje na žíly, ze kterých havíři pomocí primitivních nástrojů v téměř naprosté tmě rubali cín, železo, měď a později zinek. Když vidíte primitivní nástroje, nemohli se dožít vysokého věku.

Ve tmě, zimě, za každého počasí
Těžit se začalo ve dvacátých letech 16. století. Ze skal dýchá zima, bez teplého oblečení do podzemí nelezte, hra na hrdiny nemá cenu. Klaustrofobie tu rovněž nemá co dělat, prostory jsou z velké části stísněně a prohlídka při teplotě 6-8 stupňů trvá asi 2 hodiny.

Dílo se pozvolna rozšiřuje, až narazíte na obří halu, největší v Evropě. Na dřevěných konstrukcích stojí figuríny horníků s kápěmi, iluze dolu je dokonalá, spolu s ukázkou opravdové dřiny, Šachty musely být odvodňovány, k tomu sloužily žentoury.

Pokud se sejde menší skupina, mohou si vyzkoušet i krátký výstup po žebřících. V Johanessu se těžilo od 16. století do 70. let 19. a ještě ve 20, letech a poté v 50. a 70. minulého století probíhaly práce na obnovení ražby. Ty ale nakonec ustaly.

Horníci v podzemí vyrazili unikátní komoru, světové proslulou svou velikostí, má rozměry 60 krát 20 metrů, při výšce mezi 10 až 12 metry.

Až vystoupíte na povrch, bude se vám zdát teplo jako za kamny, čeká vás ještě replika historického těžebního zařízení, žentouru, je vzdáleno asi 15 minut cesty lesem.

Mauritius se hlásí
Nedaleko Abertam (10 km od Božího Daru) v části Hřebečná, se nachází další, menší důl Mauritius, se zpřístupněnou štolou Kryštof. Prohlídka obdobná, ale kratší.

Autor: Vratislav Konečný

Zdroj: novinky.cz